Hrátky s čtenářem aneb Co by média dělat nemusela

Mohutný požár londýnského bytového věžového domu Grenfell Tower je v posledních dnech tématem dosti článků ve sféře médií, a to z dost pochopitelných důvodů, ať jsou tyto důvody s neštěstím více či méně související. Jedním z takových článků je i tento, který mě při dnešní prohlídce facebookových příspěvků něčím zaujal. Příčinou je fakt, že server lidovky.cz do titulku vsadil jméno první identifikované oběti, kterou je syrský uprchlík, jak se v článku dále uvádí. Možná si řekneme, že jde o nepodstatnou informaci, jen takovou doplňující. Ve chvíli, kdy je to však arabsky znějící jméno, navíc později dokořeněné tím, že jde o uprchlíka, se ale mohou začít dít různé věci...

Otráven

Jak již někdo velmi chytrý řekl, "cigareta je smradlavé seno s ohněm na jednom konci a hlupákem na druhém". Ano, je to tak.

Ať jsme hlupáci sebevětší, je jen naše starost, jak s naší blbostí budeme zacházet. S platností zákona o nekouření vyvstávají neustále všude kolem mě diskuze o tom, kdo a kde to dokázal obejít, jakým způsobem se tomu zákonu bránit a podobně. Jenže mě by zajímalo, proč si o tom lidé pořád musejí povídat. Proč? Vždyť to je každého věc a je potřeba ji tutlat až do posledního ždibce, jinak na to někdo přijde a začnou se psát novely a úpravy, které učiní přítrž všem těmto mazaným chytrolínům.

Jako celkem náladový kuřák vhazuji ručník do ringu a ptám se na rovinu a bez chytrých řečí vás všech - kdo věří tomu, že tento zákon nevznikl především proto, aby se stal jen dalším stupněm na schodišti kontroly populace? Dobrá, neumím se ošívat tak intelektuálními žvásty, jako jiní (resp. umím, ale nechci), a proto to chci vzít z pohledu obyčejného člověka a "po lopatě".

Trávíš (se) dobře?

V 70. letech minulého století se ve státě New Jersey v USA rozběhl program pro prevenci kriminality u mladistvých s názvem Scared Straight. Jak již název napovídá (přeložitelné jako "nažeňte jim strach"), cílem bylo vystrašit, konkrétně pak mladistvé delikventy, kteří se skrze setkání s vězni v těch nejodpornějších věznicích měli seznámit s realitou života kriminálníka, přičemž si tito vězni - dělali program dobrovolně a snad i rádi - rozhodně při osvětlování nebrali servítky. Jak naznačil první dojem z projektu i populární dokument z roku 1979, program fungoval. Překvapení, vyjukaní, případně i se slzami v očích - tak vypadali chlapci i děvčata v dokumentu po odchodu z návštěvy kriminálu, přičemž dovnitř šli s hlavami pyšně vztyčenými. Řekli, že ke kriminální činnosti se už jen tak nevrátí, že chtějí žít normálně... Po několika týdnech to vydrželi až na jednoho všichni. 

Realita však byla nakonec jiná...

Naděje?

Již delší dobu sleduji Naději pro Patrika, která existuje na Facebooku z toho důvodu, aby vybrala dostatečné množství peněz na léčbu zhoubného mozkového nádoru pro Patrika. 

Vzhledem k tomu, že se tento příběh odehrává nedaleko mého bydliště, nejsem od informací zcela odříznutý a slýchám o Patrikovi často.

Literární doušek nemá ve zvyku prvoplánové vyzývání lidí k reálným činům, ale rozhodl jsem se udělat výjimku.

Od začátku přívalu informací o Patrikovi jsem tomu nedával velkou šanci. Lidi, kteří posílali houfně peníze, jsem odsuzoval. Prodlužování trápení, zbytečné plýtvání penězi na někoho, komu není pomoci. Ale teď už onu kýženou naději vidím a sypu si před vámi popel na hlavu. Klinika v USA je reálně schopna Patrikovi pomoci, ovšem za astronomické finanční částky (asi 50 000 USD). To byl pro mě jen další impuls být skeptický.

Jenomže na Patrika už se vybralo asi 144 000 Kč!

A to je pro mě obrat o 180°.

Já, zarputilý cynik, co se pro kdeco nenadchne, uvažuji o změně smýšlení o světě, pokud dovedeme Patrikovi pomoci. Proto se tak nenadále angažuji. Jako student nejsem schopen pomoci výrazněji, než pár korunami, co se v tom milionu snadno ztratí. Jenže studentů je habaděj, když každý dá tak málo, jako já, stejně ho dovedeme vyléčit.

Pokud se takových akcí neúčastníte, berte to jako možnost, udělat to jednou a skutečně pomoci. Stačí párkrát kliknout na své internetové bankovnictví a odeslat částku. Ne velkou, nikdo vás do tisíců nutit nemůže. I symbolická částka se počítá.

Transparentní účet naleznete zde: https://www.fio.cz/ib2/transparent?a=2101213469 včetně všech důležitých propozic.

I kdyby každý z vás poslal jedinou korunu, vězte, že pomůže.

Manželku neuhodíš, dítě ano?

Jsem ve zvláštní době. Kolem sebe slýchávám, jak je super, že gayové a lesby jsou na jedné lodi s heterosexuály, vidím iniciativy proti domácímu násilí, proti sexismu, proti nerovnosti pohlaví. Asi všichni mi odkývají, že fyzická agrese je dnes chápána jako něco nepřijatelného, méně přísně vzato pak tak, jako řešení méně vhodné, v případě fyzického napadení bezbranných, slabých - jako jsou třeba nemocní lidé, starší lidé a tak dále - bývá lidem zle z pachatele takového činu. Avšak jak je tedy pak možné, že bití dětí, které jsou také bezbranné, slabé a plně vázané na své rodiče, chápeme jako něco běžně rozšířeného?

Nechci teď vytvářet nějaké katastrofické scenérie a scénáře. Ne, fyzické trestání dětí není podle mě chápáno tak, jako dříve. Už se na to nedíváme všichni jako na něco v pořádku. Jsou rodiče, kteří se toho snaží vyvarovat. Asi obecně lze říci, že není rodičům moc příjemné tohle svým dětem udělat, i když v tomhle budou bohužel i ty výjimky, kdy nad tím rodiče moc nepřemýšlí. A je jasné, že bude takové chování vyrůstat i z jakési frustrace, únavy, nevědomosti toho, co dělat s tím zlobivým dítětem dál. 

Ale i přesto je to stále přijímáno jako něco, co se běžně děje. Jak je možné, že je pro nás, pro tuto společnost, přijatelné se takto k dětem chovat? Copak bychom odkývali, kdyby manžel dal facku svojí manželce, že dělá něco, co se jemu nelíbí? Je pro nás přijatelné odsouhlasit chování vnukovi, který propleskne svoji nemocnou babičku, že zase povídá nějaké nesmysly? Kde se stala chyba, že fyzická konfrontace s ostatními je nám proti srsti, ale dát pohlavek nebo přes zadek dítěti je vcelku běžně rozšířená výchovná metoda?

Příliš drahý dar

Divadlem se rozlehly tóny píšťaly ohlašující začátek symfonie. Vibrace prostupovaly vzduchem, stěnami, dveřmi. I tělem. Jako by harfa roztančila jednotlivé buňky posluchačů jako malé plamínky chvějící se ve vichru. Bouře zesílila, když se přidaly další nástroje. Diváci v lóžích i hledišti byli uchváceni. Chyceni v sítě tiše ohlušující hudby se jejich mysli vznášely vysoko v oblacích.

Muži nosili černočerné obleky a pyšnili se drahými kravatami, ženy měly překrásné rudé šaty a rubínové doplňky. Některé byly oblečeny černě, modře nebo do zelena. Ale všechny byly překrásné. Mladé, ctižádostivé ženy, manželky zaneprázdněných ředitelů, akcionářů a podnikatelů. Jejich líbezné oči tančily ve tmě hlediště jako plamínky v jejich tělech, když se rozezněla melodie. Muži upřeně zírali na bicí nástroje a v očích měli nevysvětlitelné, ale přesto tak povědomé břitvy. Ostré a útočné pohledy plné uchvácení a nenávisti, pohledy podobné tomu, jaký jistě musel mít Leonidas, když putoval do Persie, nevidomý představou o mocném protivníkovi, který mu imponoval a kterého nenáviděl.

Odkud duje vítr anti-demokracie?

O současné tuzemské politické krizi bylo napsáno mnoho. Zpravodajské servery ze sebe chrlí články, rozhovory, on-line živé zpravodajství, názory, komentáře, Facebook se zaplňuje bouřlivými i méně bouřlivými komentáři lidí k nynější situaci. Přijde mi ale, že se tu něčemu nevěnuje pozornost. Jakémusi zásadnímu srovnání, které mě dnes napadlo a přijde mi dost podstatné.

Hrozba IS je reálná. Alespoň podle architektů Horního nádraží v Karlových Varech

S narůstající medializací válečné hrozby z Blízkého východu se objevují různé obranné programy. Ten největší projekt je z Karlových varů, kde se zrodila zcela první vojenská základna svého typu.

Velmi prozíravě se na potenciální hrozbu připravuje lázeňské město Karlovy Vary. Na místě někdejší nádražní budovy Horního nádraží vyrostla první protiletadlová základna tohoto tisíciletí. Původní návrh postavit výpravní budovu,